RECENZE: Diabulus In Musica - The Wanderer

V posledních letech se dá pozorovat vysoký nárůst kapel různých stylů. Týká se to i symphometalových kapel, kde jsou nejviditelnějším znakem ženský vokál. A přesto, že Španělsko nepatří mezi největší „Mekky“ metalové muziky, ani oni nezůstávají pozadu. V roce 2006 zde vznikla sestava Diabulus In Musica, která naše sluchovody přitáhla v roce 2010 albem Secrets. Na začátku tohoto měsíce, přesněji, 5. března vydává pod rakouským labelem Napalm Records (Arkona, The Sorrow) druhou řadovou desku pojmenovanou The Wanderer, ke které již loni vyšel průvodní single Sceneries of Hope. Nezbývá než se na jejich počin podívat blíže, respektive jím podráždit ušní bubínky.

V okamžiku zmáčknutí tlačítka Play se spustí dvou minutové intro, rozdělené do dvou částí. Nemá cenu rozebírat intra. Osobně je nemám rád, ale protože symfonický metal je podle mého cítění svojí atmosférou divadelní záležitost, tak to nijak neublíží.

Zpěvačka Zuberoa Aznáres dostala od vyšších mocností velký potenciál a dává ho najevo natolik, nakolik si zaslouží. Při doprovodu pěveckého sboru (hispánskou partou hojně používán i na předchozí desce) dostane celek takovou podobu, až mám dojem, že zvuk přichází odněkud seshora a nikoli z repráků položených na stole. Přesto však se sem tam objeví moment, který mě ze snění o katedrále štípne.

Ve zpěvu ji však místy doprovodí growlingem klávesista Gorka s kytaristou Adriánem. Tím bych chtěl vypíchnout píseň Shadow Of The Throne, kde má vokalistka minimální roli a kluci se tak mohou rozparádit v doprovodu mužského sboru. Stejně tak se předvedli v písni Sentenced To Life, kde všichni tři za téměř nulového hudebního podkladu udělali krásnou vložku, čímž jsem díky těmto singlům ztratil obavy z toho, že celá deska bude znít na stejné lajně a přestane mě brzy bavit.

Kdo by čekal, že se tu kytary budou objevovat jen sporadicky, jak to u podobných kapel bývá, bude zklamán nebo naopak nadšen. Kytary se svým hlubokým laděním a víc než citelnou přítomností potvrzují, že každá statistika má svou výjimku. Nevím jak popsat pocit, kdy hraje silná kytara a do toho ženský operní zpěv s chórem, nikdy jsem pro to nenašel slova. Dokonalému dojmu dle mého názoru ublížilo několik vyhrávek, kde je sice poznat, že Adrián umí, ale zbytečně to trhá koncepci a soudržnost.

Také bych chtěl ocenit chvilkové pokusy spojit symfonický metal s kapkou elektroniky. Nemůžu si ale pomoct, cítím v těch okamžicích až moc kapely Nemesea.

V konečné fázi bych asi vytknul řazení skladeb i jejich celkovou koncepci. Přijde mi to jako graf EKG, kdy je to nahoru dolu rychlostí blesku. Jednou jsou to tři atmosférou nabyté písně, že ani nevíte, která hraje, pak ohromný skok na hrubý mužský growling a tvrdou kytaru a zase zpět. Chtělo by to plynulejší chod do gradace a dolů. Stejně tak samotné písně někdy postrádají ten „divadelní“ styl k vrcholu a dolu. A pokud elektroniku, tak buď ano a nebo ne.

Diabulus In Musica je ale mladá kapelka, která má velikou konkurenci na hudebním poli, po kterém se vydala. Přes chyby, kterým se nevyhnou ani matadoři byste těžko hádali, že jsou ze slunného Španělska a ne Holandska, kde je zmiňovaná „Mekka“ těchto kapel. Věřím tomu, že miminkovských neduhů DIM brzy zbaví, protože má co nabídnout. Zatím je to pouze kapela, o které si řeknete „jo, to je dobrý, to se mi líbí“ a po čase si nevzpomenete. Tato dvanáctistopá placka nabízí příjemně chutnající koktejl, který si objednáte ještě dvakrát, ale zítra nebude vědět proč vám chutnal. Za mě 6/10.